Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Mekáč

20. 12. 2013 17:03:27
Tak jsem tak jednou dostal chuť na jídlo z Mekdonaldu. Nestává se mi to často, ve fast fůdech skoro nejím. Není to proto, že bych se stylizoval do polohy, že jimi pohrdám a že to je pod moji úroveň, ale prostě v nich moc nejím. Nikdo z mých známých nebo spolupracovníků tam nejí a pravdu říci, že ve svém věku padesáti šesti let nejsem asi tou správnou cílovou skupinou pro tento způsob stravování. Přesto mě to ale čas od času posedne něco, nemohu si pomoci a zajdu. To se mi tak jednou stalo na Tylově náměstí a tak jsem zašel. Myslím, že jsem nikdy v Mekáči nejedl nic jiného než bigmekmenu. To mám odzkoušený, to si umím objednat (i když si při doplňujících otázkách obsluhy připadám trochu jako blbec) a myslím, že to umím i sníst.

Tak jsem si tedy dal bigmekmenu, zasedl do kouta jídelní části. Jako Divokej Bill Hickok, pěkně zády do rohu místnosti, abych měl pěkný rozhled. Konzumovat jsem začal pomalu, abych nic neuspěchal. Když už jsem jednou tady, tak to přece nezhltnu a užiju si to. Vyndal jsem tablet, abych vypadal chytře. Nějakou dobu jsem študoval jak se připojit k wifině, co se mi nakonec povedlo, ale než se mi to povedlo, tak jsem zase ztratil náladu na čtení. Tak jsem tablet uklidil a začal jsem pozorovat okolí.

Vedle u stolu seděl nějaký mladý muž v obleku. Sako měl vedle sebe, seděl jen v košili. Tedy kalhoty měl pochopitelně taky. Kravatu mazácky zastrčenou do košile, aby si jí nepocintal kečupem a tatarkou. Ten se panečku vyzná, chlapík. Od pultu přicházela skupinka vřeštících dětí. Bylo vidět, že jsou tady na pravidelném obědě, utráceje stravenky které dostaly od rodičů aby si daly něco pořádného. Já jsem během střední školy vyrostl na bramborovém salátě a rohlíkách - holt jiná doba, nevím co je lepší. Hladinu hluku narušila skupina turistů mluvících jeden přes druhého azbukou. Tu a tam posedávali osamělí jedinci, pořádajíce svá jídla a hledíce tupě do prázdna (většinou).

Jak jsem je tak pozoroval, jak přicházejí a odcházejí napadlo mě, kdy předtím naposledy jedli. Jestli to bylo ráno nebo před hodinou. Někteří vypadali tak, že jedí vlastně neustále a mezi jídly nemají přestávku. Prostě pusu nezavřou. Tu jsem si říkal, že my lidé vlastně jíme asi tak třikrát denně. To znamená ráno, v poledne a večer. Mezitím, pokud jíme v takto pravidelných intervalech, dostáváme hlad. To znamená, že se z nasycení polykem posledního sousta se přesouváme postupně do stavu hladu a tak se to pořád opakuje dokola. Jakmile nejíme jednou za šest hodin nebo i méně jsme hladoví, nervózní a k nesnesení. Představme si, že bychom nejedli celý den. Pro některé naprosto nemyslitelná věc, někdo už s tím zkušenost má. Pravdu říci, myslím si, že já takovou zkušenost nemám. Prostě v mém životě asi nenastal (nebo spíš si nepamatuji, že by nastal) den v rozsahu 24 hodin, že bych vůbec nejedl. Naše myšlenky na jídlo se prolínají celým naší bytím a sílí tím, jak vzdálené je poslední jídlo do minulosti. V podstatě se lidská činnost orientuje na to, zajistit si dostatek potravy k přežití. Zní to poněkud dramaticky, to uznám, ale kdybychom nejedli, tak bychom umřeli a abychom neumřeli, tedy abychom přežili, musíme jíst. A to i v době míru.

Taky pijeme. Pití je ještě větší problém než jídlo. Je známo, že bez jídla se dá přežít řadu dní, bez pití nikoliv. Musíme tedy prolévat hrdlo tekutinou neustále. Několik litrů denně. Jinak nastanou takové ty věci, jako je odvodnění organismu a tak. To bychom potom umřeli na dehydrataci. Pití musíme mít vlastně neustále k dispozici, tedy se stále pohybujeme někde kolem tekutiny. Nejsme-li v blízkosti tekutiny, pak ji nosíme s sebou. Například v poušti.

No jo. Ale když tedy jíme a pijeme, tak musíme taky vyměšovat. K tomu máme určená zařízení, která nazýváme záchody, kam zajdeme a potřebu vykonáváme. Tyto potřeby rozlišujeme (teda fakt nevím proč) na velké a malé. Velká je po jídle, malá je po pití i když ve skutečnosti je tomu často naopak. Malá je častější, velká méně, ale přesto se minimálně jednou denně přihlásí. Někteří z nás nemají tušení, kdy velká potřeba oznámí svůj nárok na zrození. Někdy je ten nárok tak intenzívní, že přeruší jakoukoli naši činnost v reálném čase, všeho musíme nechat a potřebu odbýt. Je pochopitelné, že zejména pro velkou potřebu potřebujeme již zmíněný záchod. Malou potřebu můžeme improvizovaně odbýt i na skrytém místě na veřejnosti. Musíme se tedy vždy pohybovat v dostatečně blízkosti záchodu. Jaké překvapení nastane, když někam přijdeme a tam není záchod. Ptáme se: "Jé, vy tu nemáte záchod? A kam chodíte?" A už máme v mysli představu, že se potřeba přihlásila a záchod nikde - co pak? Záchod tedy musí být (stejně jako voda) vždy dostupný.

Takže jsme si řekli, co je vlastně potřeba k tomu, abychom žili a to žití trvalo nějakou dobu. To ale není pochopitelně všechno. Taky dýcháme. Dýchání je vůbec důležitá věc. Dýcháme vlastně pořád. Od svého narození, od opuštění prenatálního stavu kdy se prvně nadechneme (jaká radost) dýcháme pořád do doby než vydechneme naposledy (jaký smutek). Dýchat nemůžeme jen tak leccos, dýcháme vzduch. Kdybychom dýchali něco jiného, tak by se nám nevedlo dobře. Udusili bychom se nebo otrávili, podle toho, co bychom dýchali. Vzduch je složenina kyslíku, dusíku a vzácných plynů. Poměr musí být přesný, aby nenastala situace, kterou jsem popsal před chvilkou. Takže na rozdíl od jídla a záchodu, které tu a tam můžeme na chvilku opustit, dýchání nemůžeme opustit nikdy. Jakmile bychom přestali dýchat, zemřeme.

Taky musíme spát, doporučeno je osm hodin denně a to prosím KAŽDÝ DEN po celou dobu života. Bez výjimky. Stane-li se nám někdy, že nespíme jednu noc (dvě jsem tedy nezažil) tak nestojíme za nic. Já osobně usínám v každém nestřeženém okamžiku jakmile se přestanu hýbat. Kdybychom nespali delší dobu, což technicky vlastně nejde protože tělo usne samo o sobě bez ohledu na vůli nositele, tak bychom mohli mít zdravotní problémy. Člověk, který se od prvního nadechnutí (jaká radost) do posledního vydechnutí (jaký smutek) dožije 84 let (to je věk mého otce) tak vlastně prospí 28 let. Dost dlouhá doba, co? A o podotýkám, že během spánku neděláme nic, jsme tedy neproduktivní - jenom tedy dýcháme a tvoří se v nás hlad a připravujeme se na vykonání malé a velké potřeby hned po probuzení. 28 let prospaného života nám nic nedá, nijak nás to neobohatí, jenom je to nutný předpoklad, abychom se těch 84 let dožili. Vlastně žijeme jenom 56 let.

Abych to tedy meziúvahově shrnul, tak musíme: několikrát denně jíst, ještě víckrát pít, často vyměšovat po jídle, ještě častěji po pití. Neustále musíme dýchat. Každý den musíme spát. To musíme dělat každý den, prostě furt, protože bez toho nemůžeme žít.

Co dál - jo, teplota. Všechno dříve popsané musíme dělat v určitém teplotním režimu. Nesmí nám být ani zima, ani teplo. Vlastně pro normální život by asi měla být teplota, ve které se trvale pohybujeme mezi 18 a 35 stupni Celsia. To není nijak velké rozpětí, když je promítneme do kosmického hlediska - od teploty vesmíru (-270° C) až k singularitě (nekonečná teplota). Je to vlastně taková malá teplotní škvíra, kterou musíme mít neustále k dispozici. Krátkodobě sice můžeme z těchto mezí vybočit směrem do zimy ("K**va tady je kosa") nebo do druhého extrému ("Ježišmarja to je vedro") a už se vracíme do našich omezených teplotních mezí ("Kde je klimka, proboha?"). Taky nesmí být moc vlhko nebo sucho, to taky nemáme rádi. Abychom se stabilizovali v pro nás přijatelné teplotní škvíře tak se oblékáme. Oblečení uchovává námi produkované teplo pod ním a vytváří nám mikroklima, které obklopuje naši pokožku, takže existenční teplotní rozptyl se ještě zužuje. Představme si, jaký vliv na nás má, když se nám výší teplota z 36,7° na 37°. Muži umírají, ženy fungují normálně. Přidáváním nebo odkládáním oblečení vlastně regulujeme toto osobní mikroklima na do námi přijatelných mezí. Tyto meze jsou individuální: ("Ten je teda navlečenej!", "Jak může chodit takhle nahá?"). Takže můžeme-li existovat ve vymezeném teplotním intervalu znamená to, že v něm můžeme existovat OBLEČENÍ. Nazí bychom mohli bez úhony existovat v daleko užším teplotním rozpětí. Oblek ale má i další funkci a to funkci estetickou. Kdo byl kdy na nudistické pláži dobře ví, o čem mluvím. O tom, že lidé jsou hezčí oblečení (do čehokoli) než nazí. Tedy až na pár výjimek. Výjimky jsou potom na nudistické pláži okukovány druhými, kteří jsou pak ještě k tomu, že jsou oškliví a nazí ještě i trapní.

Takže souhrn našich životních podmínek je velice omezen, je to vlastně průnik tolika množin za tolika podmínek, že jsou v umělém prostředí těžko simulovatelné a je vlastně náhoda, že byly vytvořeny tady u nás na Zemi. Další vlastností těchto podmínek je, že jsou povinné pro všechny lidi na zeměkouli (tedy i pro zvířata, ale ty do Mekdonaldu nechodí a tak mě v mých úvahách nenapadla). Za těchto podmínek můžeme žít. Tedy ne žít, ale zůstat naživu.

Je tady totiž ještě další problém - smrdíme. Skutečně. Jakmile se neumyjeme jednou denně, máme pocit nečistoty. Nejdříve si sami připadáme nečistí a páchnoucí sami sobě, nemyjeme-li se dva dny, začneme připadat nečistí a páchnoucí i našemu okolí. Trička a košile pěkně nasáknou potem, vůni tohoto potu předávají do okolí a začnou odhánět komáry. Nečistíme-li si k tomu zuby, vydechujeme (nezapomeňme, že dýchat se musí neustále) nepříjemný puch, ze kterého se druhým zvedá žaludek. Páchne-li někdo z úst po česneku tak to není zrovna příjemné, ale víme, že páchne po česneku. Páchne-li ale někdo z úst a my nevíme proč, tak je to horší. Každý si jistě pamatuje ze školy chvilky, kdy učitel vejde do třídy a řekne: "Otevřete okna, máte tu vydýcháno." Rozuměj: Ve třídě je smrad. To zažil každý. A takových dvacet lidských mláďat dokáže vydýchat učebnu během čtyřiceti pěti minut a proměnit ji v opičárnu. Abychom mohli žít ve společenství ostatních, musí náš životní prostor obsahovat větrání - tedy výměnu vzduchu. Taky musíme být v dosahu nějakého mycího zařízení. To bývá často spojeno se záchodem, tím to je vyřešeno. Ale je to potřeba abychom přežili.

Přes všechna tato omezení si o sobě myslíme, že jsme páni tvorstva a máme o sobě přehnané mínění. Nazýváme se vrcholem evolučního vývoje, myslícími bytostmi a bůhví čím ještě a přitom nedokážeme existovat mimo rámec podmínek, které jsem zmínil. Ve vědeckofantastické literatuře se tento životní rámec nazývá "Systém podpory života". Jeho udržování je jednoduché, protože se prostě tyto "systémy" zapnou a po zapnutí jsou. "Systém podpory života" je dobrý termín, akorát že zde na zemi je tento systém dán přírodou, v meziplanetárních podmínkách je umělý. To znamená, že chceme-li někam mimo zeměkouli, tedy do jakéhokoli meziplanetárního prostoru, musíme s sebou toto prostředí vozit. To je ovšem vrcholně neekonomické. Kdybychom si představili let na Mars, kam bychom chtěli poslat posádku, třeba tříčlennou. Takže let tam by trval 7 měsíců, řekněme že by tam pobyli jeden měsíc a sedm měsíců by se zase vraceli zpět. Tedy bychom museli vytvořit systém podpory života pro tři lidi na dobu patnácti měsíců. To by bylo velice nákladné a pravdu říci, že asi zbytečné a ještě k tomu vezměme v úvahu, že by kosmonauti celou třetinu této doby prospali. Kdybychom tam dojeli, tak bychom tam byli a pak bychom se vrátili zpět. To je celé. Udržitelnost lidského života v takových podmínkách je náročná a efekt je malý.

Samozřejmě, že udržet se při životě není zadarmo. Je to za peníze. Musíte mít peníze na jídlo, pití, bydlení, teplo a tak všechno kolem. Peníze nejsou zadarmo, ty se většinou vydělávají prací. Takže mezi spaním a děláním ostatních věcí musíme - za neustálého dýchání, trávení a tak - ještě chodit do více či méně zbytečně práce, bychom vydělali nějaké peníze, které potom směníme za prostředky k realizaci "systému podpory života". Tyto peníze tedy utratíme a potom potřebujeme další, protože bychom bez nich nepřežili. Pracujeme většinou zase osm hodin denně, ale ne každý den jako je tomu u spánku. Pracujeme jen pět dní v týdnu, tedy 220 dní v roce (máme i jakési svátky - tedy 11 měsíců po dvaceti dnech). Do práce taky nechodíme až do smrti, kdepak. Chodíme až do doby odchodu do důchodu, řekněme tedy do 63 let Jak je tomu dnes. Po šedesáti pěti letech na nás už čeká jenom smrt a my nevíme, kdy si pro nás přijde. Zahrneme-li do práce i školu, pracujeme vlastně od šesti let, tedy 57 let. To je v přepočtu 11 let čistého času (220 dní * 57 * 8 děleno 24 děleno 365). Takže z našeho života v 84 letech jsme 28 prospali, 11 strávili trvale v práci a zbývá nám pouze 45 let skutečného žití kdy nemusíme dělat nic. Tedy za předpokladu, že se dožijeme těch 84 let. Pokud si pro nás přijde zčerstva po odchodu do důchodu, přijdeme o mnohem více.

Zajímavá je tedy úvaha, co všechno děláme v onom procentu našeho života, kdy můžeme žít. Tedy mezi jídlem, pitím, vyměšováním, neustálým dýcháním, spaním a mytím. Protože doufám, že tuto moji úvahu budou třeba číst i děti, tak se tady nerozepisuji o potřebě rozmnožovací činností a aktivitách s touto potřebou spojených. Jakmile jsme najedeni, napiti, umyti a tak, tak máme roupy a zabýváme se doplňkovou činností, která nám vyplní časové mezery: Studujeme, pracujeme, milujeme, vychováváme děti. Ale taky válčíme, závidíme, pomlouváme, kujeme pikle, ubližujeme si, krademe, rozbíjíme, podvádíme se, zraňujeme se, urážíme se, chováme se k sobě nepěkně. Je vůbec divné, že to stihneme. Proč to děláme, proč se na to nevyprdneme? Nakonec i ve válce dostaneme hlad, a tak přerušíme boj, abychom se najedli, napili nebo vyspali. Taky to přerušíme, abychom vyměšovali. Dělají to oba: přítel i nepřítel. Není to směšné? Jenom v amerických detektivkách se nespí a nejí - není to směšné?

Divím se kam mě myšlenky při jedení hamburgra zavedly. Ale už jsem dojedl, utřel si pusu, odpadky hodil do koše a šel domů.

Autor: Pavel Tichý | pátek 20.12.2013 17:03 | karma článku: 14.25 | přečteno: 1471x

Další články blogera

Pavel Tichý

Někde to tam musí bejt

Ráno bylo krásné. Jiskrné, čerstvé, jasné. Předzvěst horkého letního dne byla ve vzduchu, ale den to zatím nedával najevo. My lidé jsme však věděli, že teplý den přijde.

11.2.2017 v 8:30 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 66 | Diskuse

Pavel Tichý

Pozvání na čaj nebo na koberec?

Hodně dlouho jsem zvažoval, jestli mám napsat politicky orientovaný blog, protože jsem se zařekl, že takové blogy psát nebudu. Přesto jsem ale neodolal.

7.12.2016 v 2:35 | Karma článku: 6.33 | Přečteno: 218 | Diskuse

Pavel Tichý

Láska

Byl krásný letní podvečer. Slunce svítilo nažloutlým zapadajícím světlem. Děda a vnučka seděli a mlčeli. Pak se vnučka zamyslela a zeptala se:

29.11.2016 v 19:10 | Karma článku: 13.57 | Přečteno: 234 | Diskuse

Pavel Tichý

Mrak

O víkendu mě zaujal článek o mraku mezihvězdného plynu, který se srazí s mléčnou dráhou. Z galaktického hlediska se to stane brzy - za třicet miliónů let.

1.2.2016 v 0:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 76 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Zuzana Palečková

Daj-li medaili?

Ale dajli, jenže to není jen tak. Dotyčný musí splňovat určitá kritéria, a ne ledajaká. To by si mohl myslet kdekdo, že do toho bude smět kafrat! Na to jsou jinší páni a hlediska úplně speciální, to přenechme jiným, povolanějším!

25.6.2017 v 23:12 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 45 | Diskuse

Jakub Zeman

Pane Lavičko, tohle se vám nepovedlo

Musím se přiznat, že patřím mezi fanoušky trenéra Lavička. Stejně jako on si myslím, že slušnost není slabost a jeho konce ve Spartě jsem nepochopil. Ale na právě probíhajícím šampionátu mě zklamal a výsledek padá na jeho bedra.

25.6.2017 v 16:50 | Karma článku: 23.75 | Přečteno: 843 | Diskuse

Pavel Kamas

Nemám rád cyklisty ...

... nebo něco podobného si dnešního odpoledne pomyslel onen trpělivý muž středního věku. Budiž jeho myšlenky vryty do zlata.

25.6.2017 v 14:51 | Karma článku: 16.81 | Přečteno: 1380 | Diskuse

Michal Blahout

Dehumanizace a islám

Dehumanizace, česky též znelidštění, je jev (proces), který způsobuje, že jsme schopni se dopouštět ohavností, jako jsou genocidy a holokaust.

25.6.2017 v 14:27 | Karma článku: 28.11 | Přečteno: 656 | Diskuse

Petr Bajnar

300 let Svobodných zednářů

Slovo „esoterika“ vzbuzuje v současnosti u řady lidí pocit něčeho iracionálního a fantasmagorického.

25.6.2017 v 14:15 | Karma článku: 11.30 | Přečteno: 237 | Diskuse
Počet článků 9 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 793

Doufám, že jsem normální člověk, žijící normálním životem, který si všímá nenormálních věcí a chce se o ně podělit.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.