Pavel Tichý

Někde to tam musí bejt

11. 02. 2017 8:30:00
Ráno bylo krásné. Jiskrné, čerstvé, jasné. Předzvěst horkého letního dne byla ve vzduchu, ale den to zatím nedával najevo. My lidé jsme však věděli, že teplý den přijde.

Byli jsme na to připraveni: Letním oblečením, dobrou náladou a tak. S radostí a čerstvostí jsem vyrazil do práce. Skutečně. Ne z radosti, že jdu do práce, to ne, ale z radosti z nového krásného letního dne a z toho, že jím mohu ráno procházet. Došel jsem na Flóru, nejel jsem tam tramvají jako vždycky. Aspoň těch pár set metrů jsem vzdal jako hold dnešnímu dni. V metru bylo plno lidí a nebylo místo k sezení. Ne, že bych tedy o to za každou cenu stál, ale posledních několik let možnost sedět vítám. Většinou si čtu knížku a lidem nevěnuji moc pozornost. To ale nejde, když stojím. Pode mnou seděla mladá dívenka. Nijak zázračně krásná, ale její mladost, svěžest a čerstvost dokreslovala krásu dne. Měla krásný živůtek a meziňaderní čárečka byla nádherná. Jak metro drncalo, pěkně se pohupovala. Tolik mě ten její dekolt přitahoval, že jsem si na ní civěl jako študent. Všimla si toho. Pustila mě sednout.

Byli jsme se zeťákem na tenise. Honili jsme se po kurtu sem a tam, nepočítali jsme si, čáry jsme brali jako doporučené ohraničení hrací plochy. Lilo z nás jako z konví. Když jsem přišel domů, tak se mě Helča ptala, jaký to bylo. "Skvělý," řekl jsem, "jenom mě překvapilo, že ten Zsolt chtěl furt odpočívat. Každou chvilku říkal, abychom si na chvíli sedli a tak. Myslel jsem, že vydrží víc." "Prosím tě, on měl strach, že to tam s tebou sekne. Co by si potom počal."

Seděl jsem v autobuse. Přímo za kabinkou řidiče. Od dětství se mi dělá v autobuse a v tramvaji špatně. Nemůžu si číst, nemůžu dělat nic, jen koukat ven a doufat, že cestu přežiju. Děje se mi to dodnes. Když jsem byl malej kluk, tak jsme jezdili do chaty vlakem. Ze Smíchova jsme jezdili tramvají až do Vysočan. Mnohokrát jsme museli zastavit a já zvracel na tramvajové zastávce. Jednou, když jsme jeli od mámy od práce na hory, musel kvůli mě řidič pan Ponc celkem sedmkrát zastavovat a já zvracel a zvracel. Autobus přibrzdil, pak se rozjel, přibrzdil, vjel do zatáčky a bylo to tady: Zvedl se mi žaludek, polilo mě horko a zpotil jsem se. Podíval jsem se do odrazu sebe v matném skle řidičovy kabiny. Co jsem viděl: Bledýho, přitloustlýho chlapa, jak se leskne potem. Měl jsem šedivé sako, šedivou košili, černé kalhoty. S hrůzou jsem si uvědomil, že většina mého oblečení je šedivá nebo černá. Mám šedivé vlasy a šedivé vousy. Na nose jsem měl stříbrné brejle. To co na mě ze skla koukalo jsem rozhodně nebyl já. Byl to divnej, šedivej, bledej chlápek, kterýmu je blbě v autobuse.

Šli jsme s manželkou od auta k domu. Byla zima - mínus osm nebo deset, nevím přesně. Vraceli jsme se od babičky, taky z nákupu, byla sobota večer, asi osm hodin. Sněhu moc nebylo, ale bylo namrzlo. Takovej ten zledovatělej našlapanej sníh. Šel jsem opatrně, Helča byla kus přede mnou. V tom se to stalo. V okamžiku kratším než vteřina mi podjely obě nohy a já spadl na zem jak "zlej z Kevina". Padl jsem na záda a potom jsem praštil hlavou o zem tak mocně, že už vím, co to je, když se někomu rozsvítí. Asi jsem vykřikl, sbíhali se ke mě lidé: "Pane, stalo se Vám něco?" Chvíli, když pominulo bílé světlo, jsem koukal kolem sebe a nevěděl jsem, jestli se můžu hýbat nebo co. Viděl jsem, jak se nade mnou sklání nějaký člověk. Za chvíli jsem se posadil, lidé odešli, Helča přišla. "Proboha, co to děláš?" No, co bych dělal? Nic. Prostě jsem uklouzl a spadl jak hruška a málem jsem se zabil. Od úrazu hlavy mě zachránila kapuce na kabátě. Kabát mě asi vůbec zachránil od většího úrazu. Sebral jsem se a dobelhal domů. Krční svaly, břišní svaly, kyčel a loket mě bolely ještě několik dní.

Jirka vytvářel něco z formely. Soustředěně se snažil vymačkat nějaký tvar. Chvilku se mračil, chvilku ne, občas si sám pro sebe něco řekl, pak si odpověděl, pak nic. Tu a tam se napil tak, že přiklonil hlavu nad hrnek s brčkem, napil se, aniž by přestal formelovat a svůj výtvor sledovat. Když byl hotov, což poznal jenom on, tak mě poklepal na rameno a řekl: "Dědo, podívej, už je to hotový." "Dědo." "Dědo!!!". Dědo? Mě? Dědo?

Jak je tohle možný? Kde je ten dvanáctiletej kluk ze skautskýho tábora v Kačlehách? Ten kluk co lezl po stromech a hrál si na knoflíkovou válku? Ten student, který si na chmelové brigádě našel holku, se kterou se oženil a se kterou je dodneška? Ten hrdej taťka, kterej jezdil s rodinou na dovolený pod stanem a k táboráku? Ten zaměstnanec, kterej za peníze firmy sjezdil polovinu světa? Někde tam přece musí bejt. Já to cejtim. Určitě tam je.

Akorát, že není vidět.

Autor: Pavel Tichý | karma: 11.84 | přečteno: 86 ×
Poslední články autora